Život s vědmou, aneb cesta do Magické kuchyně

Můj příběh se začal psát 29.1.1980, jen pár minut po půlnoci. V ten den jsem se narodila. Já. Martina Junová Hartmannová, „vědma a jasnovidka“.

Mé dětství bylo jako ze špatného filmu. Rodiče se mi nevěnovali, otec mě bil a matka se na to koukala. Nic neřekla. Nic neudělala. Nejraději bych všechny své vzpomínky na své dětství vymazala. Nepamatuji si ani jedinou hezkou chvilku. Jen samotu, bolest a strach.

Dnes je mi 44 let a jsem úspěšná podnikatelka. Posledních 10 let se mi však mé dětství neustále vrací a naděje na lepší zítřek bez bolesti je ta tam. Rozhodla jsem se se vší tou bolestí vyrovnat a napsat svědectví o mém životě, protože jak doufám, příběhy z této knihy by mohly pomoci vám, jejich čtenářům, pochopit váš jedinečný osobní příběh.

Jako malá jsem byla, alespoň z pohledu rodičů, naprosto nezvladatelné dítě. Mám za sebou snad všechny negativní zkušenosti, které člověk může v dětství prožít. Když jsem si začala uvědomovat, proč jsem se tímto způsobem chovala, našla jsem odpověď, která mi vyrazila dech.

Stala jsem se, tenkrát zcela nevědomě, právě díky mé schopnosti velmi silně vnímat energie, (tedy pocity, emoce a myšlenky druhých) zrcadlem každého, s kým jsem se setkala. Samozřejmě, že největším zrcadlem jsem byla pro své rodiče. Odrážely se ve mně všechny jejich pocity, myšlenky i vzorce. Byla jsem symbolem všeho, co oni sami na sobě nenáviděli. Otec byl a stále je alkoholik.

Pamatuji si na dny, kdy chodil jen do práce a do hospody. Přišel večer, úplně „na káry“ a nechtěl se na mě ani podívat. Byla jsem totiž tím, kým on nikdy nebude. Silnou osobností, která se nebála říci svůj názor. Už jako malá holčička jsem prý v obchodě na rohu poučovala lidi, jak se mají správně chovat. Nechtěl mě vidět a už vůbec se mnou komunikovat. Později mi došlo, že bych za to vlastně měla být vděčná, protože jak se dozvíte později na stránkách mé knihy, všechno by tím jen zhoršil.

Příběh šílenství mého života začal, když jsem si začala uvědomovat, že jsem „jiná“. Stačilo se k někomu jen přiblížit a věděla jsem a viděla, co se tomu člověku kdy a kde stalo. Co je příčinou jeho nespokojenosti a proč se chová agresivně nebo proč zrovna pláče. Beze slov jsem naslouchala příběhům lidí, kteří si ke mně našli cestu. Učitelky, prodavačky, doktorky, sousedky. Nevěděla jsem, co si s těmi všemi pocity mám počít. Hledala jsem pomoc, ale nikde jsem ji nenašla. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, co se mi děje. Proč se bojím, když jsem v bezpečí v obchodě a nikdo na mě neútočí. Stála jsem ovšem vedle paní, která v obchodě ukradla krém a měla ho v kabelce a než prošla pokladnou a zaplatila 5 rohlíků, mohla se zbláznit strachy, že se na to přijde. Vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes.

Všechny příběhy, které zde budu popisovat jsou skutečné, autentické a velmi silné. Jsem zvědavá, jakou sílu má zkušenost a co všechno se může stát, pochopíme-li sami sebe.

Sebepoznání a osobnostní koučink mi změnil život

Ke koučinku jsem se dostala více méně náhodou, ale musím říci, že až teprve ve chvíli, kdy jsem poznala do hloubky sebe samu a své pocity, jsem byla schopná rozlišit, co je z toho, co právě teď cítím, skutečně mé.  Vyznat se v té záplavě emocí, když nevíte, kdo jste, je totiž prakticky nemožné. Na čas jsem přestala dělat svou práci a stáhla se do ústraní, abych poznala sebe a to mi, jak se později ukázalo, zachránilo život.

Intuici máme každý, ovšem jen málo z nás tak silně vyvinutou.

Intuice je nedílnou součástí naší osobnosti. Někdo jí naslouchá a jiný ne. Jsou lidé, kteří se například probudí ze snu a za pár dní prožijí přesně to, o čem se jim ve snu zdálo. Měla jsem klientku, která mi uprostřed noci volala pološílená strachy, že se její syn vyboural v autě a druhý den ji volali z nemocnice. Tyto zážitky se nazývají předtuchou. Ale co když ta paní zkrátka jen velmi silně vnímala, co se v tuto chvíli děje? A proč měla tuto „předtuchu“ právě ve spánku?

Protože ve spánku se nacházíme ve změněném stavu vědomí. Kdyby byla paní vzhůru, necítila by tu situaci tak silně a dost možná, že by ji i přehlédla, zatímco v klidné alfa hladině byla její intuice 100 násobně zesílena. Proto došlo k tak silné reakci.

Začnu příběhem paní V. Byla to má poslední klientka. Přišla proto, aby mi ukázala, kde jsem a kam se mám vydat.

Paní V. se ozvala jednoho letního odpoledne. Do telefonu zněla naléhavě. Oslovovala mě Tínko. Vysloveně žadonila o konzultaci a já ve své touze pomoci a bezmezné naivitě jsem souhlasila s osobní schůzkou i přesto, že již dlouhou dobu jsem pracovala online. Tenkrát jsem si přála mít vlastní centrum, kde budu pomáhat lidem jako byla ona. Paní V. říkala, že je kousek ode mě a že se zastaví osobně. Ok. Tak tedy dorazte, ale až v 15 h. Mám několik online koučinků. První zpráva, že paní V. dorazí dříve, mě šokovala a striktně jsem odmítla. „Jsem zaneprázdněna“, říkám a rovnou jsem upozorňuji na fakt, že mám jen 40 minut, protože na mě čeká další klientka. Kdybych věděla, co mě čeká, ani ve snu bych se si paní V. nepozvala k sobě domů. Vystoupila z vozu i s dcerou. Malá si šla hrát s mými dětmi a paní V. spustila, že už několik let „jede“ těžce v ezoterice, což je mimochodem stejně nebezpečné jako brát tvrdé drogy, Mluvila o tom, co prošla. Regrese, konstelace, terapie a desítky kartářek, léčitelek a dalších ezoperson. Podívala jsem se na ni a uvědomila si, že nepotřebuje kouče, ale psychoterapeuta nebo psychologa. Ve tváři má naprosto nepřítomný výraz a s naprosto ledovým klidem mi tvrdí, že se do ní vtělilo cosi, co ji nutí spáchat sebevraždu. Poslední „ezoterička“ jí řekla, že z ní vysála energii a bůhví, co dalšího. V hlavě mi běží snad tisíc věcí současně. První, co ze mě vypadlo bylo: „Proboha, víte, že ezoturistika je ten nejnebezpečnější sport na světě?“ Paní V. na mě nevěřícně kouká. „Ano, je to přímo životu nebezpečné. Každá terapie vás vzdaluje od vašeho Já. Nemáte energii, nevíte, kdo jste a dokud se neuzemníte, tak vám nemůže být dobře. Uvědomujete si vůbec, co jste si svým nepřijetím sebe samé způsobila?“ Pokračuji. „Jakým nepřijetím?“ Ptá se nevěřícně. „No, tak mi řekněte, proč jste prošla stovky terapií a regresí?“ Paní nasadí nechápavý výraz a nemá žádnou odpověď. „Snad mi nechcete namluvit, že z lásky ke svým pocitům a svému já.“ Říkám. „No, já jsem chtěla být čistá“.

„Aha, čistá. Jak to jako myslíte, že jste teď špinavá?“ Mimochodem, v tuto chvíli jsem začala třeštit oči já. „Vy jste se tak moc nenáviděla, že jste se chtěla zabít. Je to tak?“

„Ano. Chtěla. Dokonce jsem byla týden v blázinci“, odvětila paní.

„Proboha, ženská, proberte se! Ezoterika je jen nauka o egu! Je to jen útěk od reality a od faktu, že sama sebe nedokážete přijmout.“ Začala jsem jí vyprávět mé vlastní zkušenosti i své zkušenosti s klientkami o tom, jak těžké je ezoteriku opustit a sdělila jsem jí, že má poslední možnost s tím vším okamžitě skoncovat a dát se dohromady. Vypověděla jsem celý svůj příběh o mé cestě k vědomí „energie“, tedy to, co mě ezoterika naučila a o tom, co si z toho měla odnést.

Zdravá spiritualita je součástí zdravé osobnosti a je to dokonce jeden z jejích pilířů, ale není to ezoturismus. Je to vědomí „životní energie“, duše, naší podstaty, nikoliv sebedestrukce ve formě regresí a útěku od svého já, tedy od našeho ega!

Paní V. pláče a dívá se na mě, jako bych byla démon, když jí vysvětluji, že útěk od ega není řešením, že se naopak potřebujeme o sobě naučit co nejvíce, abychom své emoce zvládali a dokázali si vytvořit pozitivní postoj k životu i k sobě samým. V tu chvíli jsem pochopila, že to nemá smysl. Zacítila jsem energii naprostého chaosu, což bylo po tom, co paní V. prošla, jasné. „Víte vy vůbec, jak fungují energie? Víte, že když s někým propojíte, okamžitě přebíráte všechny jeho zátěže? Uvědomujete si, že každý další léčitel na vás flusnul všechno, co do sebe přijal od svých klientů a že jste zahlcena stokou energií, které ani nejsou vaše a to způsobuje deprese? Víte vy vůbec, že to přenášíte na své děti, které si berou za své všechno, co je vaší součástí a že za čas i ony budou mít stejně neřešitelné problémy jako vy? Jaký jste pro ně vzor?“

Následovala minuta ticha.

„Nemám pro své děti dodnes u mě doma ani postel. Spíme v jedné posteli. Nemám peníze. Dala jsem výpověď, abych mohla podstupovat terapie a očistit se. Tak pomůžete mi nebo ne?“

Říkám striktní „ne“! Jediné, co pro vás udělám, je, že vám pošlu odkaz na audio knihu, kde se dozvíte, kam vás dotlačila manipulace vašeho vnitřního dvojčete, tedy ega a vaše neschopnost převzít odpovědnost za svůj život a své chování. Odkaz máte! Peníze nechci, to by mě hanba fackovala si od vás něco vzít. Je mi líto, ale už mám další klientku. Dám vám na cestu radu: „Okamžitě skončete s tím šílenstvím, přestaňte chodit od čerta k ďáblu a začnete vaše problémy řešit! Držím vám palce. Sbohem!“. Od té chvíle mi přišlo ještě několik sms zpráv a nakonec jsem paní V. musela vyblokovat a napsat jí, že už si nepřeji být kontaktována, že už žádná další sezení nejsou možná a že se má obrátit na psychoterapeuta anebo psychologa.

Tak a dost! To byla poslední kapka! Končím. Centrum nebude, rozhodně ne pro tenhle tip ezoturistek.

Ale co dál? „K čemu mám tak silnou intuici a schopnost diagnostiky, když nemůžu pomáhat lidem?“

Přišla odpověď: „Už to není možné. Ti, kteří se touto cestou vydali, jsou už příliš daleko od sebe. Buď sama sebou a dělej to, co miluješ. Žij!“

Žít pro sebe? 😊 A jak se to dělá? Doteď jsem žila tím, že jsem pomáhala druhým a teď můžu žít vážně pro sebe?

Uvědomila jsem si, že má práce byla jen forma závislosti a že vlastně ani nevím, jak žít bez ní. Ale co! Je to výzva 😊 Kdybych to nezvládla, budu stejná jako ty, které od sebe utíkají. A tak jsem se rozhodla žít skutečně pro sebe a svou rodinu a to byl začátek mé opravdové cesty k sobě!

Tady se začala psát nová kapitola mé cesty životem. Cesta Magickou kuchyní ….